ZAHRADY DÁVNO PŘÍTOMNÉ - grafika, kresba

BKC galerie Kabinet, Radnická 4 Brno
21.3. - 20.4. 2007




TEXT KURÁTORKY GALERIE K ZAHÁJENÍ VÝSTAVY

Vzhledem k tomu, že jsem poznala, jak bytostně je tvorba Miloše Slámy prostoupená prožitkem křesťanské víry, nepovažuji svoji úlohu promluvit k jeho dílu za snadnou, protože křesťanství je pro mě zatím nedostatečně procestovanou krajinou, ale v jeho díle vnímám spirituální a uměleckou dimenzi, které mě zasahují, vzbuzují zaujetí, úžas, a proto s nezbytnou obezřetností i drzostí začínám.

Bezprostřednost, potěšení a vnitřní přijímání, s jakými od počátku vnímám grafiky a kresby Miloše Slámy způsobují (alespoň pro mne) dva rozhodující prostředky sdělení – světlo a barva, i když ta ne vždy. Jejich prostřednictvím je nesen původní impuls k tvoření a také puzení ke sdílení - radost ze stvořeného a užaslost nad krásou přírody jako Božího díla. To, že autor dokáže předat hloubku prostého a vyhnout se banalitě, vyjádřit dojetí, pokoru a vděčnost bez uklouznutí na patosu, považuji za umění stejnou měrou jako jeho bravurní umělecké dovednosti řemeslné.

Způsob a schopnost takto vnímat přírodní prostředí kolem sebe a jeho krásu jako by navazovaly na mentalitu středověkého člověka, který cit pro krásno okamžitě obrací v pocit společenství s božským anebo v prostou a ryzí radost ze života. Miloš Sláma tak jako by skočil o několik století zpět a zrušil kategorii estetiky oddělené od prožitku víry. Rozlišení spirituální a umělecké dimenze, jak jsem uvedla na počátku, je pak do určité míry nonsensem, lépe řečeno bylo by ve středověku, kdy volné umění neexistovalo a krása měla své metafyzické opodstatnění v rámci liturgie anebo později při praktikování soukromé zbožnosti.

V současné době - sociology nazývané obdobím „privatizace náboženství“ - však umění velmi často nahrazuje anebo doplňuje spirituální zážitky zprostředkovávané tradičními církvemi, ačkoli se v současném umění nejedná o dominantní proud. V umění se mluví se o definitivní ztrátě „velkého příběhu“, kolem kterého by vznikalo, o konceptu, který se vzdal metafory jako způsobu vyjádření, o osvobození umění od vázanosti na slovo a vyjadřování se už jen svébytným nezávislým vizuálním jazykem.

Miloš Sláma se nepohybuje v této oblasti zříkající se tradičních výrazových prostředků – světla, barvy, struktury anebo symbolického jazyka. Na své brilantní řemeslné zvládnutí techniky linorytu, barevného až v šestnácti barvách v soutisku, je právem patřičně hrdý.

Nepostižitelné neobšlapuje redukcí, abstrakcí, jazykem geometrie, ale reflektuje vnitřní prožívání opticky vnímaného se zvláštní pozorností k fenoménu světla a v tomto cyklu k místu zahrady. Dalo by se také říci, že v jeho pozornosti je spíše mikrokosmos než kosmos, který se pokoušeli postihnout spřízněným způsobem pomocí světla např. Václav Boštík anebo rakouská umělkyně Uta Peyer. Miloš Sláma se nevzdává subjektivity, zobrazená místa jsou zároveň vzpomínkou na niterná rozpoložení, která v autorovi vyvolala, a jejichž vizualizace otevírá další možnosti individuálního působení. Názvy cyklu Genesis anebo jednotlivých grafik V zahradě edenské a další nás však upozorňují, že konkrétní prostor a čas pozorovaných zahrad a lesních zátiší prožil autor sice subjektivně, ale ne ve smyslové omezenosti pro daný časoprostor. Sdělení skrývá mnohem hlubší mystickou vrstvu – symbolické zpřítomnění prapočáteční síly, která se svou konstantností a povahou časoprostorovosti vymyká.

Zahrada se i pro diváka stává imaginárně místem vábícím k zastavení, introspekci, rozjímání, modlitbě, ke ztišení, usebrání se. Výzva k objevování tajemství zahrady i nás samotných působí jinak, než například v příběhu pěti kluků Jiřího Trnky, ačkoli o dobrodružství jde i zde, jen obrácené dovnitř. Prostor rovnoměrně vyplňujícího jasu vytváří pocit pokojného bezčasí, harmonie, ráje, místa návratu, na které si rozvzpomínáme, které už přeci odněkud známe – místo dávno přítomné, jen znovunalezené.

V zahradě se potkáváme se čtyřmi živly, abychom nalezli ten pátý, který vše spojuje a udržuje v bytí, výsostný jas v řecké filozofii zvaný étér (aithér). Zde bych tuto praesenci identifikovala v rozptýleným světle, které nevnímám jen jako sluneční jas, ale také jako vnitřní vyzařování. A zrovna tak se můžeme buď jen dívat pozorujícíma očima na osvětlené anebo se také spojit vnitřním zrakem s prozářeným. Případně tak i dobít svou duševní solární baterii, protože práce Miloše Slámy jako by disponovaly svým vlastním zdrojem energie. Při dívání se můžeme probouzet naše smysly anebo skrz ně i naši mysl.

Výstavu Miloše Slámy vnímám především jako nenápadně naléhavé poselství o vnitřním světle, kolem i v nás a o vnitřním domovu symbolizovaném zahradou, jako upozornění, že i v dnešním labyrintu světa je dobré znát ráj srdce.

Mgr. Jitka Francová


Eco, Umberto: Umění a krása ve středověké estetice. Argo, Praha 1998.

Luckman, Thomas: Privatizace náboženství. In: Lužný, Dušan: Náboženství a moderní společnost. Sociologické teorie modernizace a sekularizace. MU Brno 1999.





Úvodní strana | Nahoru